Stojí s pěstí!
s Kateřinou Burgertovou
nástěnná strukturovaná malba pro festival Kukačka- Život je jinde,
podzim 2019, Ostrava, Podchod v ulici Velká u Masarykova náměstí
Forma i technika obrazu situovaného do
jednoho z průchodů v centru města mohou odkazovat k hojnému používání
zvolených technik v umělecké výzdobě veřejného prostoru v době socialistického
realismu a normalizace. Tato práce však není primárně ani pokusem o parafrázi
ani snahou o využití přitažlivého efektu retra. Obě autorky se dlouhodobě
věnují malbě a řemeslné zvládnutí média a jeho následné vědomé využívání je
jednou z hlavních rovin jejich práce. Jejich snahou je proto – kromě jiného – i
navrátit tyto pozapomenuté technologie do veřejného prostoru v nových
souvislostech.
Název práce odkazuje ke jménu hlavní
ženské hrdinky amerického filmu Tanec s vlky (1990). Obě autorky vyrůstaly v
90. letech minulého století, v době, která se nám skrze kulturní odkazy může
jevit jako bezproblémová a plná nadějí. Tedy alespoň viděno okem televize, jež
nás po škole obohacovala o množství amerických filmů a seriálů. Rasismus neexistuje, nebo na něj alespoň panuje společný zamítavý názor,
muži a ženy jsou si rovni, můžeme cestovat, studovat a snít o lepší
budoucnosti... Bylo tomu tak ale doopravdy? Viděno perspektivou současné
společenské situace máme důvody pochybovat.
Ústředním motivem obrazu je malířka,
pracující na plátně znázorňující tovární dělnici malující ciferník nových
hodin. Jedná se o portrét babičky jedné z autorek a v kontextu obrazu o symbol
napětí a nekonečného čekání až všechny bolesti světa budou vyřešeny. Situace
taktéž odkazuje k současnému problematizování hodnoty lidské práce, k němuž
dochází mimo jiné také na umělecké scéně. Zvolení figury malířky je přirozenou
volbou a přiznáním autorek, jež zpracovávaná témata nahlížejí z vlastní (tedy
jak jinak než omezené) perspektivy. Samy vnášejí pochybnost, je malování
opravdu práce? Komu může být prospěšné? Hranice mezi ironií a smrtelnou
vážností je tenká. Moment neudržitelné balance však může být jedinou možnou
odpovědí.
Součástí inventáře ateliéru, v němž se
výjev odehrává je batole, hrající si s nádobím, převrhnutá taška s rozsypanými
brambory, portrét Kevina Costnera z filmu Osobní strážce, zaťatá pěst, vyšitá
červenou nití, ženské ruce myjící talíř atd.… Kompozice překypuje množstvím
kulturních i osobních odkazů a symbolů.
Současná společenská témata v této mozaice
jsou zpracována vědomě srozumitelně. až polopaticky. Nejedná se však o projev
nedůvěry k publiku. Naopak. Autorky si uvědomují liknavou pozici vlastního
počínání v rámci rychle se měnících trendů a společenských zvratů. Věrny
vlastnímu naturelu upřímně hledají souvislosti v rámci zvoleného tématu a osobní
rovinu prolínají s rovinou obecnou.
Co už může být naivnější, než zaťatá
lidská pěst hrozící revolucí vesmírnému řádu? Člověk a jeho nekonečné pachtění
pod tíhou neodvratně blížící se katastrofy, jež v tomto obraze symbolizují
mohutně kouřící tovární komíny, mísící svůj kouř s šíleným rytmem van Goghovy
noční oblohy. Autorky nezamýšlejí touto prací apelovat na veřejnost, ani se
nevysmívají tématům, která rezonují současnou kulturní scénou. Glosují však
svou pozici umělkyń-žen-matek v době plné změn a požadavků, které nenechávají
nikoho z nás klidnými.
V neposlední řadě chtějí obohatit veřejný
prostor barevnou výtvarnou realizací, jež kultivuje prostor divácky
srozumitelnou a přístupnou formou.