3.12.19

Stojí s pěstí

                     


                                                                     Stojí s pěstí!

                               s Kateřinou Burgertovou
                                     nástěnná strukturovaná malba pro festival Kukačka- Život je jinde,       
                                     podzim 2019, Ostrava, Podchod v ulici Velká u Masarykova náměstí







































Forma i technika obrazu situovaného do jednoho z průchodů v centru města mohou odkazovat k hojnému používání zvolených technik v umělecké výzdobě veřejného prostoru v době socialistického realismu a normalizace. Tato práce však není primárně ani pokusem o parafrázi ani snahou o využití přitažlivého efektu retra. Obě autorky se dlouhodobě věnují malbě a řemeslné zvládnutí média a jeho následné vědomé využívání je jednou z hlavních rovin jejich práce. Jejich snahou je proto – kromě jiného – i navrátit tyto pozapomenuté technologie do veřejného prostoru v nových souvislostech.
Název práce odkazuje ke jménu hlavní ženské hrdinky amerického filmu Tanec s vlky (1990). Obě autorky vyrůstaly v 90. letech minulého století, v době, která se nám skrze kulturní odkazy může jevit jako bezproblémová a plná nadějí. Tedy alespoň viděno okem televize, jež nás po škole obohacovala o množství amerických filmů a seriálů.  Rasismus neexistuje, nebo na něj alespoň panuje společný zamítavý názor, muži a ženy jsou si rovni, můžeme cestovat, studovat a snít o lepší budoucnosti... Bylo tomu tak ale doopravdy? Viděno perspektivou současné společenské situace máme důvody pochybovat.
Ústředním motivem obrazu je malířka, pracující na plátně znázorňující tovární dělnici malující ciferník nových hodin. Jedná se o portrét babičky jedné z autorek a v kontextu obrazu o symbol napětí a nekonečného čekání až všechny bolesti světa budou vyřešeny. Situace taktéž odkazuje k současnému problematizování hodnoty lidské práce, k němuž dochází mimo jiné také na umělecké scéně. Zvolení figury malířky je přirozenou volbou a přiznáním autorek, jež zpracovávaná témata nahlížejí z vlastní (tedy jak jinak než omezené) perspektivy. Samy vnášejí pochybnost, je malování opravdu práce? Komu může být prospěšné? Hranice mezi ironií a smrtelnou vážností je tenká. Moment neudržitelné balance však může být jedinou možnou odpovědí.
Součástí inventáře ateliéru, v němž se výjev odehrává je batole, hrající si s nádobím, převrhnutá taška s rozsypanými brambory, portrét Kevina Costnera z filmu Osobní strážce, zaťatá pěst, vyšitá červenou nití, ženské ruce myjící talíř atd.… Kompozice překypuje množstvím kulturních i osobních odkazů a symbolů.
Současná společenská témata v této mozaice jsou zpracována vědomě srozumitelně. až polopaticky. Nejedná se však o projev nedůvěry k publiku. Naopak. Autorky si uvědomují liknavou pozici vlastního počínání v rámci rychle se měnících trendů a společenských zvratů. Věrny vlastnímu naturelu upřímně hledají souvislosti v rámci zvoleného tématu a osobní rovinu prolínají s rovinou obecnou.
Co už může být naivnější, než zaťatá lidská pěst hrozící revolucí vesmírnému řádu? Člověk a jeho nekonečné pachtění pod tíhou neodvratně blížící se katastrofy, jež v tomto obraze symbolizují mohutně kouřící tovární komíny, mísící svůj kouř s šíleným rytmem van Goghovy noční oblohy. Autorky nezamýšlejí touto prací apelovat na veřejnost, ani se nevysmívají tématům, která rezonují současnou kulturní scénou. Glosují však svou pozici umělkyń-žen-matek v době plné změn a požadavků, které nenechávají nikoho z nás klidnými.
V neposlední řadě chtějí obohatit veřejný prostor barevnou výtvarnou realizací, jež kultivuje prostor divácky srozumitelnou a přístupnou formou.







4.12.18

Jen způsob jak neříct , co doopravdy chci

                   
                     s Petrem Brožkou a Kateřinou Burgertovou ve White room na Pragovce