12.8.13

text: Výletní místa - malba,kresba







                                          Výletní místa- Garden Follies

Svou práci jsem nazvala Výletní místa. Maluji parky, jejich terén, prostor. Zobrazuji jejich strukturu, složenou z různých prvků. Zajímá mě lidský dotek a pohyb a především pohled. Zajímá mě člověkem budované či přetvářené prostředí a to, jak (zpětně, na člověka) působí.
Výletní místa jsou místa tvořená pro úžas, pro nevšední zážitek, pro naplnění vjemy. Taková místa se snažím popsat a vytvořit ve svých obrazech. Výletní místa v mých obrazech na sebe berou podobu parků. Abych vytvořila takový park, přemýšlím o tvarech a o tom, co říká vizualita nejen parků různých historických etap, ale i podobných s krajinou souvisejících atrakcí. Například golfových a minigolfových hřišť„adventure“ parků a turistických stezek.

Výletní místa, která míním, vyhledáváme pro jejich působnost, jež je jejich svrchovaným účelem. Jsou to místa stvořená pro nezvyklé vjemy a zážitky a my můžeme očekávat, že nám je zprostředkují. Mohou tedy vypovídat o naší představě zábavy, dobrodružství nebo odpočinku.
Výletní místo je územím ohraničeným, vyděleným z každodennosti. Může být, například jako park, nebo zahrada, ideální krajinou. Může být uzavřeným idealizovaným či utopickým světem, do kterého jsou jako zmenšeniny či symboly přeneseny všemožné aspekty a momenty velkého světa. S tímto „velkým světem“ okolo souvisí park i přesto, že se od něj odděluje. Dokonce i v případě, že se ke světu otáčí zády a tvoří si svůj vlastní umělý a dokonalejší, tak o něm vypovídá.
Snažím se zkomponovat park, který vychází z vlastností a zákonitostí vydestilovaných z výletních míst. Je to území ohraničené a dostatečně rozlehlé. Takové území musí „návštěvníkovi“ zprostředkovat poutavou a v nějakém ohledu kompletní škálu prožitků.
Tento popis výletního místa- jakkoli se může zdát, že shrnuje jen ty naprosto nejbanálnější informace, je pro mě tím zásadním. A je tím ,co zůstává zásadním při malování. Park s obrazem se potkávají. Je to celek, který dokážu pojmout. Nejsem zbožným uctívačem parků a nesnažím se přejímat zákony- pravidla, jimiž se řídí zahradní architektura. Je pro mě důležitá i možnost umělosti, vyumělkovanosti, naivity, přehnané vážnosti, kterou taková místa zahrnují.
Park, který vytvářím, je rámcem, do kterého mohu dosazovat. Pojmy zahradní architektury a krajinářství používám jako metafory, slovní pomůcky k vytváření vazeb v obraze.

Pracuji s malbou a kresbou. Jejich křížení a setkávání v ploše jednoho plátna je pro mě stěžejní.
Malba by mohla být hutností, materiálem k hnětení a přetvarovávání, podkladem či terénem pro kresbu. Kresbu je možno vnímat jako mnoho jednotlivostí, čáry či stopy pokrývající, znovu modelující. Jejich úlohy však nejsou striktně vymezeny.
V obraze je pro mě důležitá existence mnoha jednotlivostí, drobností, jež jsou součástí různých celků. To, že je obraz stvořen z podobné hmoty, ze stejných částic, mi dává možnost ho smysluplně skládat. Části a jednotlivosti na sebe pružně reagují.
Park v obraze je nazírán z výšky. To dává divákovi přehled a také odstup. Ukazuje se tak mnohost a rozmanitost a odhaluje celkové rozložení a uspořádání prvků v obraze. Jednotlivá místa jsou jako v mapě, na stejné úrovni. Zároveň jsou ale různými kresebnými strukturami modelována tak, aby evokovala konkrétní zkušenost- pohybovou, smyslovou. Proto se místy kresba různě zhutňuje a rozvolňuje, zapojuje střípky různých perspektiv. Vzniká tak místy i precizně vybudovaný iluzivní prostor, nebo naopak svébytná expresivní struktura čar, která iluzi nepomáhá tvarovat.
Místa a oblasti jsou různě ohraničovány či sdružovány, některá například fungují jako prapory -téměř billboardy ohlašující, co přijde za nimi.

Na místech, jako jsou parky, je pro mě podstatné pozorovat lidský dotek, pohyb, stopu. Nejen ve smyslu fyzickém. Může jím být intence jejich tvůrců, zakladatelů, budovatelů. Ideje jsou v krajině zapsány jazykem parku, pomocí prostředků zahradní úpravy. Může jím být dotek návštěvníka-diváka, jež může místa procházet a prožívat, nahlížet je jinak a tím je přetvarovávat. Podle tohoto vodítka - vlastní tužby- se jimi může pohybovat a situovat si do nich svůj vlastní prožitek. Může si v aréně, kterou v obrazech poskytuji, vytvářet rozličné příběhy. Některá místa se pro něj zplošťují, jiná nápadně vystupují. Můžou být smysluplná a taky úplně planá.
Záleží na stanovišti. Záleží na tom, co s čím si propojíme. Význam jednoho prvku závisí na vztahu k ostatním. V rámci celku existují různé struktury a vazby. V prostoru a terénu obrazu bychom měli mít možnost se pohybovat, narážet na plochu, pronikat skrze ni. Osahávat si různé povrchy a zjišťovat jejich vlastnosti, zkoušet, jestli nás pustí skrz nebo ne. Spojovat si čáry a skvrny a mít možnost si určit, co je lákavé a co ne. Co je zploštělé a tvrdé a co naopak živé.

Různě zvlněný, rozmanitý, místy kopcovitý terén poskytuje „návštěvníkovi“ velkou škálu možností pohybu. Parky v rozmanitém terénu se mi také vždycky nejvíc líbily. Skýtají totiž mnoho možností.
Ctím zásadu krajinných architektů - Oko by nemělo přelétnout scenérii příliš snadno a rychle.
Zároveň ale maluji jeden obraz-park, jedno ohraničené území a ačkoli je složeno z mnoha celků a tak je v něm přítomno hledání celistvosti.
Oko potěšeno, mysl spokojena- jak tvrdí parkmistr William Kent. Nesnažím se však oko jen těšit, ale také jej přivádět do rozpaků.
Navazuji na témata, jež jsou pro mě v malířství důležitá a neustále přítomná. Vždycky jsem malovala prostor a spolu s ním člověka. To, jak se vzájemně formují. Malovala jsem dobrodružství, otisky příběhů v prostředí, jež nás obklopuje. Prostor je pro mě arénou, obraz není jasnou plochou. Je plochou, kterou neustále prozkoumáváme, skrze svou zkušenost. Důležitý je pro mě hmat, dotek a vnímání prostoru. Zajímá mě mnohost, to co jsem zprvu pojmenovávala jako roztříštěnost či decentralizace. Nyní se snažím uvědomovat si v této mnohosti obrazových prvků jejich vzájemné vztahy a významy, jež vznikají jejich propojováním či spolupůsobením. Pokouším se destilovat to podstatné, řadit charakteristické vlastnosti vedle sebe a vytvářet mezi nimi vztahy. (Tříbit svůj vizuální slovník.)Využívám tyto vazby a konstruuji z nich celek. Zjednodušování a složitost jdou v mé práci ruku v ruce.











Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.